Zemědělství

Zabezpečení výživy obyvatelstva je jedním ze základních důvodů vzniku a existence státních útvarů. Dostatečné množství potravinových zdrojů, jejich kvantitativní i kvalitativní zpracování a distribuce a pestrost nabídky se podílí na vytváření individuální i společenské pohody a na zdravotním stavu obyvatelstva. Zemědělství je odvětví, které vzhledem k navázanosti na přírodní cykly, životní cykly chovaných zvířat a závislost na stavu a vývoji počasí a klimatu vyžaduje koncepční řízení bez nevhodných zásahů, jejichž dopad se projeví s odstupem řady let. Typický příklad aktuálně zažíváme. Dvě desítky let trvající změna plemenné sklady dojených stád krav směrem k holštýnskému skotu vyvolala aktuální nedostatek másla. Přitom po celou dobu existovaly nástroje, jak tento trend včas rozpoznat a přibrzdit či zastavit.
Česká republika je v hlavních rostlinných komoditách soběstačná pouze v produkci řepky, obilovin a cukrové řepy. Produkce řepky dokonce tvoří v některých letech až 150 % domácí spotřeby. Naproti tomu je pouze částečně (ale ještě přijatelně od 80 % do 100 %) soběstačná v produkci brambor a ovoce, kde ovšem v obou komoditách hrozí poslední roky trvající sestupný trend. V produkci zeleniny (a vína) je ČR nesoběstačná, úroveň produkce těchto komodit je dlouhodobě pod 50 %, což zejména v oblasti zeleniny může mít při problémem se zajištěním dovozu významný vliv na celkový výživový a zdravotní stav obyvatelstva.

V živočišných komoditách je republika soběstačná pouze v mléce a hovězím mase, přijatelná je soběstačnost ve vejcích a skopovém mase (což je ovšem absolutní hodnotou nevýznamná komodita). Trvalý pokles soběstačnosti je v drůbežím (pod 80 %) a vepřovém (pod 60 %) mase, což jsou ovšem z hlediska objemu spotřeby komodity nejvýznamnější (vepřové tvoří přes 50 % a drůbeží přes 30 % celkové spotřeby masa). Výrazná nesoběstačnost v zásobování masem vytváří podmínky pro dovoz nekvalitního masa ze zahraničí, prohlubuje pasivní saldo agrárního obchodu a je i problémem strategické bezpečnosti státu.

Jenom s obtížemi, danými byrokratickými požadavky, se rozvíjí faremní zpracování zemědělské produkce přímo v místě, v malých podnicích. To přitom má vztah k vytváření přidané hodnoty přímo na venkově, k pracovním příležitostem, k dostupnosti kvalitní a pestré nabídky potravin v místě výroby, ovlivňuje i vztahy obyvatelstva k zemědělcům a vzdělávání venkovského obyvatelstva. V sousedních zemích, jako je Rakousko, Slovensko, Bavorsko či Polsko, je součástí všeobecné kultury, identity a historie národa. Síť těchto faremních zpracovatelských podniků může být významná z hlediska odolnosti systému zásobování obyvatelstva při možném ohrožení státu, krizových situacích haváriích a dalších událostech, které mohou významně ovlivnit činnost velkých výrobních a zásobovacích systémů, náročných na logistiku. Je tedy potřebné jejich rozvoji věnovat pozornost a podporu všech zainteresovaných orgánů státní správy.

Potravinářské podniky v těchto sektorech zneužívají své tržní postavení (oligopsonní chování) a nakupují zemědělskou surovinu v nižších cenových relacích ve srovnání s prostředím s dokonalou konkurencí. Přesto se i tyto velké potravinářské podniky potýkají se značnými problémy. Velké obchodní řetězce nakupují v zahraničí produkci, která by v kvalitě, dovážené do ČR, byla v zemích původu nerealizovatelná. Cenové tlaky a požadavky obchodních řetězců na místní dodavatelské podniky se pak odrážejí v nízké rentabilitě podnikání a v generování nízkých vnitřních zdrojů na nezbytnou modernizaci podniků. Pro přežití mnoha podniků je pak nutností buď razantní snižování nákladů, které je realizováno především tlakem na co nejnižší cenu zemědělské suroviny, či snižování kvality potravinářské produkce.
Ekonomický význam zemědělství v národním hospodářství je nutno vnímat i se započtením jeho mimoprodukční funkce pro společnost. Zemědělský půdní fond, zabírající 54 % výměry republiky, představuje prostor pro životní prostředí, tvorbu krajiny a rekreační potenciál užívaný zejména městskou částí české populace. V souhrnu svých produkčních a mimoprodukčních funkcí tak patří zemědělství ke strategickým odvětvím národního hospodářství.

Životní prostředí a přírodní zdroje jsou jedním ze statků, které tržní mechanismy nejsou schopny odpovídajícím způsobem chránit a rozvíjet. Snahy o trvale udržitelné využívání přírodních zdrojů přitom nejsou zbytečnou ztrátou, ale investicí. Bohužel, stát k řešení těchto problémů mnohdy nepřispívá, spíše naopak. Zemědělství je třeba vnímat jako největšího „hospodáře“ v krajině, posuzovat jeho ekonomický a společenský význam nejen v kontextu výroby, ale i v kontextu mimoprodukčních a krajinotvorných funkcí.

Celospolečenským problémem je nenávratný úbytek zemědělské půdy, mizící pod logistickými centry, dopravními stavbami a parkovišti, solárními elektrárnami, obchodními a zábavními středisky. V současnosti je denně odnímáno cca 15 ha, převážně vysoce kvalitních půd. Dochází tak k nevratnému záboru půdy a k poškození většiny jejich produkčních i mimoprodukčních funkcí, čímž dochází k ovlivnění celé okolní krajiny. K dalším degradačním faktorům půdy patří eroze, utužení ornice a podorničí, acidifikace, ztráta organické hmoty, ztráta biologické diverzity a také kontaminace půdy. Lze předpokládat, že vlivem očekávaných změn klimatu bude degradace půdy nadále pokračovat.

Vysoký podíl pronajaté půdy způsobuje zejména ve větších a velkých podnicích zanedbávání péče o půdu, nízkou ochranu proti erozi a péči o obsah organických látek. Tento problém je potom řešen málo účinnými administrativními opařeními.

Dochází k zintenzivnění výskytu extrémních jevů nepříznivých pro vodní režim krajiny, probíhají změny v oblasti klimatických podmínek. Realizace opatření pro zmírnění negativních dopadů sucha a nedostatku vody je bezprostředním i dlouhodobým strategickým úkolem.

Programové cíle v oblasti

Dlouhodobou programovou vizí ROZUMNÝCH je konkurenceschopnost a udržitelnost českého zemědělství, potravinářství, lesnictví a vodního hospodářství. Česká republika by měla být v roce 2030 přiměřeně potravinově soběstačná v základních komoditách, které lze u nás produkovat (výroba potravin z tuzemských zdrojů, dosahující ve středně a dlouhodobém horizontu průměru spotřeby a tím i určitou míru nezávislosti na nákupu těchto potravin z jiných zemí), uplatňuje přístupy a zásady udržitelného hospodaření s přírodními zdroji, údržbu krajiny a podporu jejích mimoprodukčních funkcí. V rámci podílu českého zemědělství na stírání regionálních disparit systematicky uplatňuje podporu tvorby nových pracovních míst a zlepšování kvality života nejen ve venkovském prostředí.

Podpora (nebo alespoň umožnění) rozvoje malých lokálních zpracovatelských podniků přispěje i k odstranění významné tržní nedokonalosti v sektorech zpracování masa, ovoce a zeleniny, mléka a v mlýnském a škrobárenském průmyslu.

Podpořit živočišnou výrobu a pěstování zeleniny na úkor podpory pěstování řepky a kukuřice pro využití v bioplynových stanicích.

Razantně snížit administrativní a kontrolní zátěž malých zemědělských podniků

Revidovat existující dlouhodobou koncepci resortu zemědělství do roku 2030, odhalit v ní případné skryté problémy obdobného charakteru jako v prvním odstavci uvedený problém másla

Pozornost věnovat podpoře podnikání se zvláštním zřetelem na mikro, drobné a střední podniky ve venkovských oblastech

Podpořit rozvoj mikroregionů a lokálních ekonomik, včetně sdílené ekonomiky a to zejména odbouráním zbytečných administrativních postupů, které malé podniky neúměrně zatěžují

Vytvářet podmínky pro využívání postupů, šetrných k životnímu prostředí, hledat možnosti zadržení vody v krajině a obnovení jejího vsakování, čímž se zabrání poklesu zásob podzemních vod.

Revidovat smlouvy o převodu hospodaření s vodou na zahraniční společnosti tak, aby voda a vodovodní infrastruktura byla opět v majetku státu či obcí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *